http://www.aras.cz/novinky/113-25/


Novinky
Posted: říj 8, 2015

Krátké zamyšlení nad stavem v ČT

S úbytkem kvalitních dramaturgů mají končit i scenáristé?

Z oficiálních čísel zveřejněných Českou televizí ve Výroční zprávě vyplývá, že v období 2012-2014 klesá zastoupení původní české tvorby ve skladbě programu a to v podstatných kategoriích. V celkové programové nabídce (ČT1, ČT2) klesl podíl původní dramatické tvorby z 9% v roce 2012, přes 11% v roce 2013, na 8% v roce 2014. Markantní jsou ukazatele zabývající se oblastí vysílaných dramatických, zábavních a dětských pořadů, kde za tříleté období poklesl podíl původní tvorby z 57% na 43% a pokud jde o premiéry tak z 30% na 22%. Do určité míry se tak projevuje odstupování od podpory místní tvorby k „jistotám“ zahraničních nákupů. Přitom slyšíme od kreativních producentů i z vedení ČT, že mají plán výroby pořadů naplněný až do roku 2017. Na druhé straně v mediích generální ředitel uvádí, že dochází k určitému výpadku českých scenáristů (rozhovor s M. Spáčilovou z 23.8. 2015 na idnes.cz). Citováno: „Raději bychom měli původní látky, ale lidí, kteří umějí psát, není u nás nekonečný počet.“ Nejsou dobří autoři, a proto je nutné nakupovat zvláště sériové pořady z venku. Hlavními tahouny podzimního schématu se tak staly nakoupené licence. Tedy je zřejmé, že i podle vlastních čísel prochází Česká televize autorskou krizí a omezuje z různých důvodů podporu českých autorů.

Bez kompetentních dramaturgů

Problém současného systému České televize spočívá dnes také v tom, že v něm není vytvořena odpovídající pozice pro dramaturgy. Nový systém kreativních producentů evidentně televizi rozhýbal oproti bývalému Janečkovu vedení. Zdá se však, že se potenciál do jisté míry vyčerpal, zaběhané vztahy a formule už tolik nefungují. Je třeba nakupovat a hlavně hodně reprizovat. Stará se tedy Česká televize dostatečně o hledání scenáristů, nových autorů? Dělá všechno pro rozvoj a podporu domácí tvorby? Právě toto má totiž velmi konkrétně stanoveno ve svém statutu.

Dramaturgové v ČT jsou, a dokonce i zaměstnáni, každý kreativní producent má své dramaturgy. Problém je v tom, že ztratili kompetence. Bez požehnání kreativního producenta si netroufají téměř nic, nevyhledávají autory, málo s nimi pracují, nepátrají po námětech, nebojují za ně a nepracují na nich, i když jsou přesvědčeni o jejich kvalitě. Ze zkušeností víme, že raději předem odmítnou autora se slovy: „tohle by neprošlo“, „to program nechce“ nebo dokonce „nakoupí se licence, to dělat nebudeme“. Ve výsledku tak vlastně chybí dramaturgové, kteří umí rozebrat scénář a dokáží pracovat s autorem. Jistá část kreativních producentů je nezkušená a nejistá, navíc si producenti chtějí udržet své místo a podléhají autocenzuře. Jejich „samostatnost“ totiž není až tak velká. Systém funguje a nedá se s ním do jisté míry hnout, totiž produkuje, vyrábí. Možná už však naráží na své mantinely. Jednoznačně v něm schází více takových ambiciózních výjimek původní tvorby jako bylo třeba „České století“ nebo „Čtvrtá hvězda“. Pár zkušených dramaturgů v ČT ještě zbylo, ale když jsou „přizváni“, má jejich názor menší hodnotu než názor asistenta režie. Obecné podcenění profese vede k tomu, že kvalitní dramaturgové nevycházejí ani z filmových škol. V zahraničí je ovšem producentský systém založený na tom, že samotný producent sehnal peníze a je za výtvor naprosto zodpovědný, když komerčně neuspěje, už netočí. Ve veřejnoprávní televizi žijící z koncesionářských poplatků taková přímá odpovědnost samozřejmě neexistuje.

Chybí cílená poptávka

Ze zkušenosti členů ARAS vychází, že dlouhodobou představu o programu ČT autoři neznají. Chybí jasná a neustále komunikovaná poptávka k autorskému zázemí od vedení ČT a jednotlivých kreativních producentů. Mohlo by jít při hledání potřebných látek vždy o něco podobného jako při vypisování „veřejných soutěží“ a ne oslovení známých a už „osvědčených“ spojení. Takovouto naprosto definovanou poptávku vzhledem k ARAS uskutečňuje kupodivu třeba komerční Nova.

Solitéry, nemilované televizní děti

Je evidentní, že světová televizní produkce směřuje k vytváření minisérií nebo sérií či konečných i nekonečných seriálů. Z důvodů produkčních, finančních i programových, zaplácne se tím prostě více místa. Občas ovšem zazáří právě solitér. Například televizní „thriller“ Occamova břitva (2012) získal tři nominace na Zlatou nymfu na mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu (od té doby je jeho scenárista bez práce). Ještě zásadnější úspěch zaznamenal další solitér „Osmy“ (2014), který zaujal porotce Prix Europa 2014 mezi díly ARD nebo BBC do té míry, že mu udělili nejvyšší ocenění v kategorii TV Fiction. (Jeho producent byl těsně poté vyhozen. Pokud jde o uplatnění námětu k „Osmám“, tento televizní film se měl původně točit v pražském studiu, ale byl odložen, znovu na svět ho přivedlo pod jiným režisérem až studio brněnské.) Výkladní skříní české solitérové dramatiky býval nedělní večer, od toho se ale upouští, vyrábí se i méně pohádek. Tlačí se na sériovost. Problémem české sériové či seriálové produkce je ale často řídký námět, který prostě na přiřazený počet dílu nevystačí, „nemá na to“, což se dá už dopředu odhadnout. Je tak patrně lepší vytvořit vybroušený solitér, či řadu broušených solitérů pod „prodejní nálepkou série“, než polotvar. (Na různých „původních“ mysteriózních krimiseriálech se projevuje to, že příliš kopírují zahraniční vzory místo toho, aby se věnovaly vlastní vnitřní stavbě.) Přesto se ale nakonec raději nakoupí „Doktor Martin“, což je v české verzi velmi průměrná podívaná. To vše neznamená zavrhování „sériovosti“. Je pravda, že seriály do jisté míry ze své podstaty rozmělňují a devalvují dramatickou stavbu, přesto při zachování jejich ústrojných pravidel vznikají od dob Otčenáškovy a Daňkovy „klasiky“ „Byl jednou jeden dům“ výjimečné věci, o části zahraniční produkce ani nemluvě. Autoři by jistě přivítali situaci, kdy by dramaturgové programu jasně definovali priority vysílání pro jednotlivé kanály.

Pilíř reprízování

Nůžky mezi premiérami a reprízami se i podle oficiálních čísel rozvírají. Nedávná zkušenost to jen potvrzuje. Vždy byl divák „naučený“, že o prázdninách běží reprízy, ale hned od září se může těšit na „nové bomby“. ČT asi změnila strategii. Reprízovala sice celé léto, ale kupodivu s tím nepřestala ani v září. Můžeme se tak znovu podívat na seriály “Nemocnice na kraji města“ nebo „První republika“, na jednotlivě vřazené příběhy „Bakalářů“ nebo nejrůznější střihové pořady už mnohokrát odvysílané. Pro opakování „První republiky“ neobstojí ani vysvětlení, že jde o „obchodní strategii“ kvůli pozdějšímu navázání novými díly, prostě repríza přichází příliš brzy.

K programové struktuře

Dramaturgové programu by měli mít pevný názor a vizi na směřování televizní tvorby, třeba i k podstatným společenským problémům. Dlouhodobě se různé skupiny tvůrců pozastavují nad tím, že se zásadně oproti minulosti ve skladbě České televize omezil formát „sociálního“ dokumentu. Publicistický dokument pak nemá prostor krychlým reakcím na závažné události, investigativní žurnalistika se uskutečňuje jediným pořadem „Reportéři“ a to jednou za týden. Chybí magazíny a celkově zachování veřejnoprávní tváře. Možná lze postrádat i vzdělávací pořady typu jazykových kurzů pro starší generaci a vůbec větší „servis“ pro ni, seriál „Život je ples“ asi nestačil. Soutěží se příliš s komerčními TV, zbytečně se honí sledovanost. Dost.

Slovo závěrem

Jsme si v ARAS vědomi, že nikdo není k ČT tak kritický jako její autoři. Zároveň se ale nikdo nebude tak jasně brát za existenci veřejnoprávního média právě jako oni. Práce pro ČT je totiž pro většinu členů ARAS nejvyšší profesní metou.

Tisknout